30. 4. 2015

RECENZE | Jodi Picoult: Vypravěčka

Share it Please
Článek, který bych zde ráda uvedla, je o tak silném příběhu, že zdaleka ne všechna slova dokážou představit  a popsat to, co jsem při četbě knihy Vypravěčka cítila. Příběh o utrpení, laskavosti, odvaze, skutečnosti, a naději.








Dnešní recenzi bych vzala trošku jiným způsobem, než jak mám obyčejně zvykem. Víte, nikdy jsem si nedokázala představit, jaké to je, když komukoliv z nás hrozí smrt, jsme trápení, vážíme něco málo přes třicet kilo, jsme svědky neuvěřitelného množství smrti a hrůzného lidského jednání, které v podstatě nemělo nějaké závažné opodstatněni či racionální odůvodnění. Ale v této knize jsem mohla všechno prožít. Vše, a to ze dvou stran.

Nebudu zde uvádět medailonek autorky, ten si každý dokáže najít sám. Jediné, co vám tady můžu napsat, je to, že autorka ráda zpracovává náročná témata, jak sama řekla. A že též ráda vzbuzuje ve čtenářích otázky. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že nejen otázky, ale i rozporuplné pocity. Knihu jsem dočetla v podstatě pár hodin před napsáním tohoto článku, a pořád nevím, jak jsem se rozhodla. První věta, která mi vytanula v mysli po přečtení knihy, byla: "Takhle to skončit nemělo." A vzápětí jsem už sama vyvracela svůj názor. Nedokážu se rozhodnout. Ne. Myslím, že vyvrcholení knihy překvapí každého z vás, pokud se najde někdo, kdo tuto knihu ještě nečetl.

Téma knihy se dá popsat v jedné větě. Masové vraždění, genocida, holocaust v podání vojenského důstojníka bývalé SS a ženy, která všechny tyhle hrůzy přežila. A o dívce, která je oběma vyprávěním svědkem a ocitá se nechtěně v běhu událostí, které mají vyvrcholit jejím rozhodnutím o něčím životě.

Kniha je psána několika způsoby. Za prvé - kapitoly jsou vyprávěny různými osobami. Ať už je to babička Minka, Josef Weber, Leo nebo Sage. Za druhé - celou knihou se jako had proplétá příběh, který psala babička Minka při pobytu v koncentračním táboře. Ten příběh, který ji udržoval naživu, protože psaní byla její vášeň. A ten příběh byl tak zvláštně rodinně a filozoficky podaný, že zaujal i samotného důstojníka SS, s nímž se v koncentračním táboře setkala.

Co se těch táborů týče, padne tam spousta jmen, samozřejmě i nechvalně proslulá Osvětim. Čtenář se naprosto unikátním způsobem dostává z přítomnosti do minulosti a prožívá okamžiky hrůz i odvahy v táboře, kde umíralo tolik lidí, a to v podání vyprávění babičky Minky. Na druhé straně ale též stojí více než devadesátiletý stařec Josef Weber, který chce odpuštění za své hříchy, které spáchal coby bývalý důstojník SS. Sage je tohoto všeho svědkem, a musí se rozhodnout.

Mezi těmi děsivými věcmi najdete jednu specifickou: pečení pečiva. Autorka, která se - jak jsem se dočetla - naučila i pořádně péct, krásně vykresluje detaily chutí a způsobu pečení. Jelikož se pečení týkalo i celé židovské rodiny, bylo v celé knize. Nedokázala jsem si představit, co dokáže udělat obyčejný popis rolky se skořicí, sypané cukrem, a s ingrediencí jménem láska.

Co mě překvapilo, byla moudrost Sage. Na všechno uměla tak srdečně a moudře odpovědět, že lidi kolem ní to uvádělo v zamyšlení. Sage má tak velké srdce, a najednou se setká s Josefem, který ji žádá o odpuštění za hříchy, které spáchal. Nerozumím tomuto jednání. A ani nechci. A samozřejmě mi vyvstala klasická otázka: "Proč Židé?" (a teď vynechme myšlenku, že i cikáni a Poláci na tom nebyli o nic lépe) I dnes se setkám s názorem, že Židé jsou akorát podnikatelé, kteří kradou. A na základě čeho? Uveďte mi důvod, pokud si troufáte. Ale pravý důvod se nedozví nikdo. Ten zůstal dávno v historii a vše zbylé jsou jen domněnky a fakta, ani ta nejsou všechno. A co mě nejvíce rozlítilo při četbě, byly občasné výkřiky o lži Židů. Že si holocaust vymysleli, a že žádné vraždění nebylo. To není drzost, to je pokračování nenávisti. Nic víc.

Dění v knize bylo autentické. Vše, co vyprávěla Minka, jste viděli. Jako ve filmu. Babička Minka, coby mladá dívka, která skončila v koncentračním táboře, a která přišla o všechno a o všechny dřív, než stačila lusknout prstem, prokazovala neuvěřitelnou statečnost. Neustále se držela hesla, které jí řekla její maminka: "Vždy buď slušná, za každých okolností, na každého". Byť sama trpěla, dokázala pomáhat ostatním vězeňkyním v ženském táboře neuvěřitelným způsobem. Dokázala si dát věci do souvislostí, věděla, jak se má chovat, aby nebyla střelena do týla jako ostatní, věděla, co má říct, co se může stát. Její dobrosrdečnost a odvaha ji nechávaly naživu. I její příběh. A nakonec o vlásek unikne smrti, aby opět padla do spárů vojáků Říše (jak je v knize často psáno). Aby se poté dočkala spojenců a navždy si nesla v srdci svůj příběh, a na předloktí vytetované číslo. V jednu chvíli byla Minka, pak se z ní stalo jen číslo. Jen další číslo na seznamu, který se den co den proškrtával. Vězni nebyli lidé, ale předměty určené k vyhození.

Je zvláštní, jak si autorka pohrává se čtenářovým vnímáním při četbě. Když čtete hrůzy, které prováděl Josef Weber, nečtete jen ošklivosti, v průběhu autorka sem tam "uskočí" i k "hezčím" okamžikům, aby čtenář viděl Josefa i v dobrém světle. Navíc to čtenáři pomáhá (pokud je citlivější - jako já) vstřebávat všechny ty odpornosti snáz. Všechny detaily, i pocity, které měl Josef, když střílel dvě tisícovky lidí denně nad jámou. Z duše Josefa budete nenávidět, ale zároveň vám v hlavě bude bloudit červíček, který vám bude říkat: "Ale on za to nemůže, každý byl odvlečen do války." 

Vše, do posledního detailu, je popsáno. Pach v táboře, pocity žen, bezdůvodné zabíjení a vraždění, pokusy o útěk, olizování polévky ze země (což byla jen voda a tuřín), zima, hlad, ale tím vším se linou jako opojná vůně naděje a víra v dobré. A když nakonec přeživší z táborů zachraňují, cítíte taky to, že i něco pro nás tak samozřejmého, jako je chodník nebo postel, bylo pro ty, kteří přežili, neskutečným luxusem, na který si museli zvykat. Však se o všem dočtete sami.

 * * * * *

Nikdy jsem nikoho neodsuzovala, nedívala se na něj z patra, ani jako na člověka, který by byl něco méně než já. A vždy jsem měla ráda i ty, kteří mi nějakým způsobem ublížili. Byť člověk udělá sebevětší chybu, ublíží na těle či na duši, každý si zaslouží, aby ho měl někdo rád. Ale po přečtení knihy jsem cítila zlobu i pochopení zároveň, a stále jsem trošku zmatená ze svých pocitů. Nevím, jak bych se zachovala na místě Sage v případě, kdy musela udělat vážné rozhodnutí týkající se něčího života. 

Kniha mi trošku pozměnila pohled na okolní svět. Když vidím některé hodně, opravdu hodně staré lidi, přemýšlím, co si nosí v srdci. Jestli je to nějaký drahokam, nebo bodající střep, který jim zasadili jiní. Když pustím vodu, snažím se o to, aby ani jedna kapka nepřišla nazmar. Když si oblékám šaty, myslím na Minku, která byla ráda za svetr po své mrtvé mamince, i za zavšivenou deku jedné vězeňkyně. A mrzí mě, že se dnes setkávám s lidmi, kteří si dělají z holocaustu legraci. Moc si vážím lidí, kteří se rozhodli podělit se o svůj příběh plný bolestí, které prožívali. Můžete se podívat na tisíc dokumentů o válce či holocaustu, ale skutečné příběhy, které vám řeknou skuteční lidé (ne v televizi), ve vás něco zanechají. Dějiny netvoří jen fakta, data a války. Ale především lidé, kteří tento svět zaplňují. 

* * * * *

Děkuju knihkupectví Bux, že mi umožnilo to prožít a předat vám to. Děkuju Jodi za tak fascinující, a zároveň děsivý příběh. A děkuju všem, kteří přežili. 

2 komentáře:

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)

Čtete nejraději

Rozbor literárních děl (nejen) k maturitě - návod

V tomto článku bych Vám ráda poradila, jak rozebrat literární dílo (pokud tedy se rozhodnete pro rozbor sami) správně a tak, abyste u ústní ...

Díky za návštěvu!


TOPlist

Kontakt

Název

E-mail *

Vzkaz *