28. 4. 2014

RECENZE | Kostičas

Share it Please
Zdravím Vás, před týdnem jsem Vás informovala o novince, která se objeví ve středu na pultech všech knihkupectví, knize jménem Kostičas. V článku jsem Vás chtěla naladit na onu "Kostičasovou" vlnu, sama jsem si říkala, že to bude opravdu kvalitní dílo. A nemýlila jsem se.

Dnes bych Vám ji tedy blíže představila, tedy spíše, můj čtenářský zážitek. A věřte mi, opravdu stojí za to, si těch necelých 500 stran přečíst.

V předchozím článku jste měli možnost si přečíst rozhovor se samotnou autorkou, takže jste dostali nástin její osobnosti. Když už tedy recenzuji její knihu, budu se autorce věnovat podrobněji. Základní info o knize jste dostali v již zmiňovaném článku o vycházející novince. Tedy to vezmu pěkně popořádku.


 * * * * * * *

Bledý snílek jménem Samantha

Samantha Shannon se narodila v roce 1991 na západě Londýna. Psát začala v patnácti letech. V letech 2010 až 2013 studovala anglický jazyk a literaturu na Oxfordské univerzitě na St. Anne´s College. V roce 2012 byla nominována na ocenění Mladá hvězda roku, udělované organizací Women of the Future. Kostičas je jejím prvním románem; autorská práva k němu byla prodána již do dvaceti zemí.  




Dovolila jsem si použít citaci z jejího blogu:


Jsem Samantha Shannon: snílek trpící migrénou a autorka Kostičasu, prvního dílu série sedmi fantasy románů. Narodila jsem se v Hammersmithu, v Londýně v roce 1991 a v letech 2010 - 2013 jsem studovala anglický jazyk a literaturu na St. Anne College v Oxfordu, specializující se na principy filmové kritiky a Emily Dickinson. Nyní pracuju na druhé knize Kostičasu s názvem The Mime Order (vyjde 21.10.2014).

Jsem fanoušek staré hudby, gramofonů, němých filmů, dobré kávy, a knih. Mám čtyři sourozence. Kostičas je můj první vydaný román.


Dovolím si připsat vlastní názor na autorku. Nikdy, opravdu nikdy jsem neslyšela o autorovi s takovou fantazií, jakou má právě Samantha. Je úžasná. V knize se neskutečně odráží její osobnost, něha, zároveň vášeň a zápal pro psaní knih. Nikdo nedokáže s takovou grácií napsat tak kvalitní fantasy příběh (omlouvám se těm, kteří se mnou nesouhlasí). Ve svých dvaadvaceti letech by dokázala strčit do kapsy mnohé (mnohdy i mnohem starší) autory či autorky svého žánru. Má své vlastní osobité kouzlo, svůj styl psaní, a toho si na ní opravdu cením.



Jaké je to býti krajinářkou?
Hlavní hrdinkou příběhu je devatenáctiletá Paige Mahoneyová (z jejího pohledu je také příběh vyprávěn). Žije v Londýně a vydělává si peníze u jistého Jaxona Halla, vedoucího organizace s názvem Sedm pečetí. Sídlí v Londýně, jde o nelegální činnost. Tahle skupina lidí, do které patří i Paige, jsou lidé se schopnostmi. Zvláštními schopnostmi, které jsou u každého jiné. Projevují se jinak. Dají se použít jinak. Umí zachránit, svázat, oslepit, nebo i zabít. Všichni tito lidé prozkoumávají krajinu a étery ostatních lidí, vyhledávají další, stejně "nadané" jedince, které by mohli do organizace přijmout. Dá se říct, že je Jaxon jejich sběratel. Paige je ale jiná. Mnohem více nadaná. Troufnu si říct, že hodně, hodně mocná. Krajinář je ojediněle se vyskytující schopnost. Citlivá duše, bez duchozraku. A i přesto se její dar dokáže rozvinout do obdivuhodných rozměrů.
   Jednoho dne ale nastane zvrat. Paige je unesena neznámými únosci do města se jménem Oxford. Do města, které dávno přestalo existovat. A přeci se v něm ocitne. Tam je vydána napospas všem vidoucím, lidem mocným, se schopnostmi stejně pozoruhodnými, jaké má samotná Paige. Ale přesto je jedinečná. Spolu s ostatními unesenými je postavena před vznešené bytosti, dozorce, kteří si vyberou vždy jednoho z unesených. Paige je jako jediná vybrána snoubencem čisté krve, Strážcem Arcturem z Mesarthimu. Nikoho si tento pozoruhodný a tajemný muž nikdy nevybral. Proč právě Paige? Proč k ní není stejně krutý jako ostatní dozorci ke svým vybraným? Má něco za lubem, a Paige se tomu snaží přijít na kloub. Vzepře se všem pravidlům Oxfordu, riskuje vlastní život. Nedůvěra k Arcturovi se nakonec změní, tak prudce a náhle. A Paige si klade ještě jednu otázku. Proč se tolik mluví o zjizvených? Co přinesl osmnáctý kostičas? A jak se vlastně může dostat z Oxfordu zpátky domů?



Jaké je to v Oxfordu?

Statečnost, odvaha, moc
Paige je v knize neobyčejnou bytostí. Je tak svéhlavá, má velmi dobrou intuici (což souvisí s jejím darem), a neuvěřitelně odvážná. Někdy až nezdravě. Udělá pro záchranu sebe i ostatních cokoliv. Je úplně bezděčně oddána Jaxonovi, naivně si myslíc, že s ní zachází dobře. Vlastně, relativně dobře. Statečná, rychlá, silná, nebojácná, a neskutečně chytrá. Až mazaná. Zřejmě to pramení z jejího života v ulicích SciLa.


Společenství vidoucích
V příběhu je opravdu mnoho postav. Setkáte se tam s různými povahami, osobnostmi, opravdu širokou škálou rozmanitých schopností, ale i s upřímnými city. Je pozoruhodné, že ne často. Každému jde totiž o holý život. Co ale musím zmínit, je propracovanost postav. Autorka si s každou dala opravdu záležet, ale v každé z nich je jediné: nenávist a strach zároveň. Což je neuvěřitelně silná kombinace.


Bude se osmnáctý Kosičas opakovat?

Fantasy realita
Příběh je možná celý nereálný, ale vzhledem k tomu, že se tam prolíná život jak amaurotiků, tak i vidoucích, jste někde na pomezí reality a fantasy světa. Do příběhu jste vtaženi, vy sami jste nadpřirozenou bytostí, připadáte si osamělí, neužiteční, někdy zase plni nenávisti. Autorka udělala z knihy film za pochodu. Navíc je hezky vyprávěný, v příběhu se jako cestička klikatí vzpomínky Paige, kterým je věnováno několik kapitol. Jak z života před vstupem do Sedmi pečetí, tak i ze života v organizaci. Tak, aby bylo čtenáři vše ujasněno.


V knajpě u kyslíkového baru
Když se pořádně začtete, zjistíte, že se čte kniha hrozně pohodlně. Pramení to nejen ze způsobu vyjadřování autorky, ale i z pouliční mluvy. Nejsou to spisovné výrazy, které brzy nudí, ale život na stránkách. Je tam hodně slangu, ale není rušivý. Což je plus. Na posledních stránkách knihy je v poznámkách uvedeno, z čeho autorka čerpala. Mimo Slovníku nespisovné češtiny čerpala i z knihy Mechanický pomeranč od Anthonyho Burgesse, to jste ostatně četli v rozhovoru s autorkou. Tak svižně se čtoucí kniha už dlouho v mých rukách nedřímala.


* * * * * * *

Abych řekla pravdu, kniha mě překvapila. Věděla jsem, že bude stát za to, ale takovou prací mě Samantha opravdu překvapila. Vytvořila si vlastní svět, plný tajemna, moci, svobody i otroctví, a rozhodla se nás do něj pozvat. Precizně napsané dílo, které by mělo být ve všech domácích knihovnách. Líbí se mi ale i všestrannost knihy. Dá se číst kdykoliv, neztratíte návaznost, nemusíte se vracet k předchozí kapitole, abyste si vzpomněli, kde jste vlastně skončili. Klidná, pohodová četba s prvky napětí. Upřímně musím říct, že když došlo k několika zvratům, vždy jsem nahlas reagovala. Tak skutečně jsem knihu ještě neviděla. No viděli jste někdy cvoka, který mluví sám s knihou se sebou?  
Řeknu to jednoduše. Přečtěte si ji. Nebudete litovat. 


* * * * * * *

Ukázka z knihy:
....
Na mramorové podlaze už nestál žádný vidoucí. Nashira oslovila zbylou šestici amaurotiků. "Vy počkáte tady. Pošleme sem eskortu, která vás dopraví do kasáren. Ostatní se odeberou se svými dozorci do rezidencí. Přejeme vám hodně štěstí a nezapomeňte: osud máte ve svých rukou. Doufám, že se rozhodnete správně."
Pak se otočila a odkráčela. Za ní vyrazili dva rudokabáti. Já jsem zůstala stát u svého nového dozorce.
Arcturus zamířil ke dveřím a pokynul mi, ať jdu za ním. Když jsem hned nevykročila, zastavil se a čekal.
Všichni se na mě dívali. Točila se mi hlava. Viděla jsem rudé a bílé šmouhy. Vykročila jsem za ním.
Venku nad věžemi města byly vidět první známky svítání. Nádvořím procházely skupinky vidoucích se svými dozorci, v každé byli tři nebo čtyři lidé. Já jediná jsem měla svého vlastního dozorce.
Arcturus se zastavil a zůstal stát vedle mě. Až příliš těstě. Ztuhla jsem.
"Měl bych ti říct, že tady přes den spíme."
Nic jsem na to neřekla.
"Taky bys měla vědět, že si běžně nájemníky neberu." Pěkné slovo pro vězně, pomyslela jsem si. "Pokud projdeš zkouškou, zůstaneš u mě bydlet natrvalo. Pokud ne, budu tě muset vyhodit. A ulice tu nejsou zrovna pohostinné."
Pořád jsem nic neříkala. Věděla jsem až moc dobře, že ulice nejsou pohostinné. O moc horší než v Londýně to tady být nemůže. 
"Jsi snad němá?" oslovil mě. "Řekni přece něco."
"Nevěděla jsem, že smím mluvit bez dovolení."
"Já ti to privilegium dávám."
"Nemám co říct."
Arcturus si mě prohlížel. Očima mě přímo propaloval.
"Přebýváme v rezidenci Magdalen." Odvrátil hlavu od paprsků vycházejícího slunce. "Máš doufám dost síly jít pěšky?"
"Mám," řekla jsem.
"Výborně."


Poznámka: 
V recenzi je spousta výrazů, kterým nemůžete rozumět. Jde o již výše zmiňovaný slang a použité názvy z knihy. 
Za recenzní výtisk knihy Kostičas bych ráda poděkovala nakladatelství Host
Jediným textem, který není z mé hlavy, je životopis autorky. Dovolila jsem si jej zkopírovat a přeložit ze stránek samotné autorky. 

Autorku můžete sledovat na twitteru: twitter.com/say_shannon nebo na jejích stránkách.

  
* * * * * * *
 
Nakladatelství: Host
ISBN 978-80-7491-276-4
Copyright © 2013 by Samantha Shannon-Jones

Zdroj obrázků: kukatko.cz, plus.google.com, bloomsbury.com

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)

Followers

Díky za návštěvu!


TOPlist

Insta