15. 9. 2015

RECENZE | Joy Fielding: Až ji uvidíš

Share it Please
Fielding, Joy. Až ji uvidíš. 1. vyd. Praha: Ikar, 2012, 316 s. ISBN 978-80-249-1841-9.

* * * * *

Dílo kanadské spisovatelky Joy Fielding je ukázkou jedné psychické poruchy člověka, naivity, absurdity, a přehršele náhod. Jistě, je pochopitelné, že při ztrátě potomka trvá velice dlouho, než se s tím člověk, potažmo matka, srovná, nicméně příběh v knize je místy absurdní až kuriózní.
Kniha je velmi jednoduše strukturovaná, kapitoly jsou číslované, a nejsou ani moc dlouhé, každá má přibližně mezi pěti až sedmi stranami. Každá z nich by se svým způsobem dala nazvat příběhem, protože v jednotlivých kapitolách najdete jinou příhodu, a i přesto tvoří knihu jako celek, ve kterém na sebe navazují s logickou souvislostí. Ale Joy dokázala jednu věc: skloubit nesmysl s logikou.

Dílo je většinou, spíše skoro vždy, zařazeno do kategorie společenských románů. A já se ptám: proč? Ve společenském románu by mohla být kniha zařazena pouze z důvodu, že se tam vyskytuje mnoho postav. Když to vezmu s trochou nadsázky, sarkasmu či ironie. Já osobně bych knihu zařadila spíš mezi psychologické romány. Autorka se tam věnuje vhledu do duše hlavní hrdinky, Marcy Taggartové. Dá se říct, že dílo je poměrně aktuální, psychické choroby se vyskytují stále a ve stále větší míře, ale proč tam je tolik nesmyslů?

Jak jsem již zmínila, hlavní hrdinkou je Marcy Taggartová, žena, která ztratila dceru, protože se podle všech nasvědčujících okolností utopila. Marcy však nevěří, že by dcera Devon byla mrtvá. Její pochybnosti ji navíc potvrdí i skutečnost, že na dovolené v Irsku dceru zahlédla. Toto jediné zahlédnutí spouští sérii pátrání, riskování, a naprostého bláznovství, protože Marcy je odhodlaná za každou cenu dceru najít. Při hledání ji provází mnoho lidí, které potká. Ti, kteří se jí snaží odvést ze stopy, i ti, kteří jsou až podezřele ochotní. 

Co nemůžu autorce vytknout, je schopnost napínat čtenáře. Ten totiž při každé kapitole očekává, že Marcy dceru skutečně najde, a ouvej, všechno je při starém.Takových okamžiků je v knize několik, a já měla touhu knihu pokaždé zavřít, protože jsem cítila jakousi zradu, že mě autorka pozoruje, a směje se mi, jak mě nachytala. To je však pouze můj subjektivní pocit, jinak je samozřejmé, že autorka bude čtenáře napínat a balamutit, jinak by kniha skončila na sté straně. Umí výborně používat slova, každá kapitola je napínavá, nicméně v půlce vás to přestane bavit, s každou možnou stopou k Devon začnete mít pochybnosti, že to stejně zase k ničemu nevede. Od poloviny knihy je autorčin záměr jasně předvídatelný.

Taktéž vykreslení osobnosti Marcy je bravurní. Bipolární porucha není nic jednoduchého, a Marcy si to dobře uvědomuje. To však zase vyvrací teorii, že by byla blázen. Kdo o sobě tvrdí, že je blázen, ten jím není, a Marcy si pořád myslí, že je blázen. Takže buď se naučila se svou nemocí pracovat, nebo prostě blázen není. Mnohdy má člověk problém pochopit její myšlenkové pochody, párkrát se stane, že musíte ve čtení zpomalit, protože popis Marcyiných myšlenek přiletí jako smršť, a vy se nestačíte orientovat. To však jen přidává na věrohodnosti. 

Kde ale vidím negativa, je to neuvěřitelné množství náhod, které se v knize dějí. Ukazuje to, jak lze v knize udělat a napsat úplně všechno. V realitě totiž tolik náhod najednou, které zase čirou náhodou do sebe zapadají a pořád vás posouvají vpřed, nenajdete. A to ani nemluvím o vygradování a zakončení knihy. Takovou absurditu jsem snad v životě nečetla. Autorka si tolik dává záležet na celkovém postupu v knize, který je vcelku propracovaný, když pominu výše uvedené skutečnosti, a zakončí to tak obyčejným a neoriginálním koncem. To mě zklamalo. Člověk se prodírá tím náročným příběhem (a on bezpochyby náročný je, jako všechny knihy, kde se člověk věnuje psychice člověka), a potom za to dostane konec jako je v této knize. To mě hrozně zklamalo, čekala jsem víc. 

"Jo, dal jsem jí ty náušnice. Jo, hrozně se jí líbily. Na to máš nos."
Kdo to řekl?
Audrey? ptala se v duchu Marcy.
Mluvil s její dcerou?
Jsou Jax s Devon zapletení v nějakém šíleném plánu, který se týká  dítěte O´Connorových? A zahrnuje ten šílený plán i to, že získají na svou stranu i tu chudinku naivní chůvu?
"Je jak z jiný planety, ohodnotil ji Jax. Úplně pitomá. Blbá píča."
Takhle rozhodně nemluví zamilovaný nápadník.
"Jasně, vím, že jsou to jen tři dny, ale už cejtím ty prachy."

Nemůžu ale upřít, že jsem se sem tam i bavila. Marcy totiž působí strašně zbrkle, a skutečnost, že se stává pravidelnou návštěvnicí irské policejní gardy, mě vždycky rozesmála. A i to je přitom tak absurdní. Ale momenty pro zasmání tam bezpochyby jsou, to nelze neříct.

Z hlediska jazykového je kniha pěkně napsaná, chci poděkovat i korektuře, nenarazila jsem v knize na žádné gramatické chyby (aspoň myslím), a myslím, že i paní překladatelka se činila.

Knihu můžu doporučit, když se smíříte s tím, že její zakončení není nijak světoborné. Nicméně co člověk, to jiná chuť, takže v globálním měřítku knihu doporučím lidem, kteří mají rádi napětí, nějakého toho psychicky narušeného blázna (přičemž Marcy jako psychicky narušená moc nevypadá), a trošku náročnější čtení. 

Autorka má na svém kontě spoustu dalších knih, např. Potok stínů, Řekni kde ji najdu, a další. Píše dobře, ale tahle kniha, nebýt toho konce, by mi určitě sedla. Její další knihy si určitě pro srovnání přečtu.

Knihu můžete zakoupit na portálu bux.cz, kosmas.cz, a také v knihkupectví Dobrovský. U vše knihkupců ji určitě najdete. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za každý názor, připomínku či nápad :)

Čtete nejraději

Rozbor literárních děl (nejen) k maturitě - návod

V tomto článku bych Vám ráda poradila, jak rozebrat literární dílo (pokud tedy se rozhodnete pro rozbor sami) správně a tak, abyste u ústní ...

Díky za návštěvu!


TOPlist

Kontakt

Název

E-mail *

Vzkaz *